Reklama
 
Blog | Jan Sládek

3x lekce ÚSTR, aneb konec experimentů

Udržovat při životě tuto nestandardní instituci znamená držet ČR v postkomunistické krajině, současná nevěcná verze antikomunismu ohlašuje volební kampaň, a konečně lekce ÚSTR jasně ukazuje, kam by vedlo ovládnutí univerzit politiky. Poučme se tedy příští rok z minulosti.

Situace kolem ÚSTRu nijak nesvědčí celospolečenskému vyrovnání s minulostí, za to je předzvěstí věcí budoucích. První z nich je téma příštích voleb – antikomunismus, tentokrát v hysterické verzi. Tu již představili přinejmenším Monika MacDonagh Pajerovová (ještě, že se toho Havel nedožil – brífin ÚSTR cca 21. minuta a dále) a Jiří Pospíšil (promiňte, ale toto téma neumím řešit bez emocí cca od 23. minuty). Nemám nic proti antikomunismu jako osobnímu postoji, a mám hodně proti KSČM. Vadí mi urputná snaha, udělat z antikomunismu nástroj volebního úspěchu. A to ze dvou důvodů. Zaprvé, máme zcela jiné závažnější problémy, kterým tato vláda neumí čelit, některé z nich ještě prohlubuje a za druhé se tato strategie pokaždé ukázala jako něco, co KSČM posílí. K prvnímu se hodí obrat opium lidu (i když nevím, jestli antikomunismus umí tišit bolest), ke druhému snad Daniel Landa, který „dvacet let točí desky, a lidi tu stejně volí komunisty“. Ano, další kolotoč antikomunismu – jaké překvapení – opět nezabere. Co takhle tento experiment už neopakovat a pokusit se vyhrát volby programem a vládnutím?

 

Adam Michnik kdysi prozřetelně pravil, že nejhorší na komunismu je to, co přijde po něm. Jak dlouho toto „po něm“ ale může trvat? Domnívám se, že přesně potud, pokud budeme trvat na postkomunistických řešeních. A mezi ně počítám badatelsko-archivní státem zřízenou a politiky řízenou instituci. Jednak přišla pozdě (pokud tedy účelem bylo vyrovnat se s minulostí) a jednak zcela zjevně nefunguje. Proč tedy místo experimentování neudělat z Archivu bezpečnostních složek instituci podléhající zákonu o archivnictví? A proč neoddělit badatelskou část jako standardní veřejnou výzkumnou instituci, tak jako je tomu v případě ústavů Akademie věd? Pravda, současné pojetí vědy v ČR opomíjí popularizaci a osvětu, a tak by mohla didakticky a popularizačně zaměřená část ÚSTRu být příspěvkovou organizací některého z ministerstev.

Reklama

 

V čem by takové řešení bylo horší než to současné? Minimálně by se tím zabránilo spekulacím (Lubomír Zaorálek), že si někdo z ÚSTRu dělá vlastní archiv a účelově vytahuje archiválie na politické oponenty. Publikace archivního výzkumu v odborných recenzovaných periodikách by jistě zabránila kvazi-badatelským výkřikům do Respektu, tak jak je ÚSTR předvedl v kauze Kundera. Nebo snad badatelé standardních institucí (za všechny Jiří Suk či Michal Pullmann) nepomáhají vyrovnání se s minulostí? Konec tohoto experimentu je cestou z postkomunistické krajiny.

 

ÚSTR však nese jasné poučení o experimentu, který se tato vláda zatím neúspěšně pokusila zavést, totiž dohled politiků (a zaměstnavatelů) nad univerzitami. Bude-li někdo někdy někomu potřebovat vysvětlit vztah mezi svobodou bádání a politickým dohledem, může klidně sáhnout po příkladu ÚSTR. O něm jistě časem vzniknou vědecké publikace. To bude až za hodně let, příštích několik let reforem vysokých škol bude stačit, když si ÚSTR budeme pamatovat jako příklad toho, co nechceme. Tohoto experimentu se můžeme ušetřit.

 

Je sice sympatické, že kauza ÚSTR na pár chvil vnesla do veřejného života alespoň okrajově téma vyrovnání se s minulostí, nicméně volby by měly býti o problémech, kterým budeme čelit a politická reprezentace ať přichází s vizemi, nikoliv revizemi.