Reklama
 
Blog | Jan Sládek

Trable s Facebookem?

Ano, tak už i někdo v nějaké té komisi (která určitě potřebuje budovu!) někde v EU zaregistroval, že existuje Facebook. A jako každá správná komise poukazuje na rizika (a sepisuje nějaké ty regule). Souhlasím s nimi, že Facebook a jemu podobné věci jsou rizikem, ovšem ve zcela jiném smyslu. Spíše než o ztrátu soukromí bych se obával o ztrátu soudnosti.

Velký bratr se nudí
Manuel Castells ve své vynikající knize The Internet Galaxy poukazuje na různé zájmové skupiny, které stály u zrodu Internetu a vtiskly (spíše se o to pokusily) mu svou tvář. Castells ukazuje na naivitu a nepřesnost teze, že Internet je dítětem armádního komplexu, potažmo studené války. Z vojenského hlediska byla tato původně akademická síť dlouho nezajímavá. Zajímavá a nesmírně přitažlivá však byla komerčně: jako zboží a nový sektor služeb.

Ostatně, studie prvotních norem chování na Internetu, netikety, připomínají, že alespoň v prostředí USA se dlouho hledělo na rozdíl mezi komerčně připojenými, a „původními obyvateli“ z univerzit a výzkumných center. Ti, kdož neměli emailovou adresu vázanou na nějakou důvěryhodnou organizaci, byli prostě považováni za anonymní „zevly“. Panovala obava, že ti, co si připojení mohou koupit za peníze, se prostě neumí chovat. Internet byl tenkrát věcí elit – a jejich nadějí (viz Barlowova Declaration of the Independence of Cyberspace).

Ještě větším paradoxem se dnes zdá kdysi proslulé heslo, že informace mají být zadarmo, nikoliv zbožím. Ponechme teď stranou dvě hojně diskutované věci: nelegální sdílení a ztrátu soukromí. Stačí si uvědomit, jakou roli hraje dnes na Internetu reklama a jak funguje, abychom oddělili podstatné od nahodilého. Google čte vaše (g)maily, ale nepotřebuje (a ani nechce) žádného Winstona Smithe, stačí skript, který vám dle obsahu emailu zobrazuje relevantní reklamy. Ano, kdysi těžce dobývané informace na sebe hlásíte sami. Navíc je odevzdáváte rovnou pěkně digitalizované (kdeže nějaký dotazník či notýsek!), tedy lehce skladovatelné a zpracovatelné.

To jsou dnes fakta stejně tak známá, jako banální. Banální je také často obsah takových informací (ve srovnání například s tím, kolik o člověku prozradí monitorování plateb bankovní kartou). Připomíná to rozpačité zápisy z archivů agentů StB o tom, že XY si „zavazuje tkaničku“. Bylo třeba tomu všemu dodat trochu zábavy, odtud nafouknutá bublina web 2.0. Služba jako Facebook umožnila, v kombinaci se všudypřítomnými mobilními telefony, lidem věc nevídanou: 24 hodin denně, s obrazovou dokumentací, informovat kyberprostor o tom, co se právě děje. 

Facebook – národ Vaňků?
Nedivím se, že generace, které zažily, co to je mít nad sebou nějakého Velkého Bratra toto musíí upřímně děsit. Jak by asi dopadl disent, kdyby tenkrát existoval Facebook? Havlova hra Audience vrcholí sládkovou žádostí, zda by zaměstnanec Vaněk nemohl o sobě psát hlášení pro tajnou službu sám. Vaněk to odmítá jako absurdní. Na Facebooku je ochotným Vaňkem každý sám.

Po mém soudu tato situace není ani tak absurdní, jako jednoduše hloupá, stejně tak jako přehnaný strach z ní. To ovšem za (naivní) podmínky, že v takové „průhledné společnosti“ budeme alespoň trochu ohleduplní a soudní. EU upozorňuje, že na Facebooku sbírají data třeba i zaměstnavatelé. Musí to být velkým překvapením, když takový zvídavý HR někde najde, že uchazeč o nabízený post, se při oslavě ukončení (zdárného) VŠ opil a tropil hlouposti! A jak se píše na konci Chvály bláznoství: „Nenávidím spolupijáka, jenž nezapomíná!“ Ať se každý ráno zamyslí, zda nebohého spolupijáka chce „facebukovat“. Myslím, že tato ohleduplnost je na každém z nás. Tak, jako zanecháváme stopu ekologickou, zbývá po nás i informační odpad.

Pokud jde o soudnost, tedy o schopnost připisovat věcem pravou váhu a míru, měli by se komisaři EU soustředit zcela na jiné věci, tedy pokud jim jde o bezpečnost. Namátkou několik z nich. Rozumí rodiče dostatečné tomu, co jejich ratolesti na Internetu dělají? Víme dobře, co je to online stalking či online šikana? Co na to právní řád? A konečně, stále ještě mají ani dlouhodobější uživatelé nejasno ohledně toho, co je vlastně dostatečně zabezpečená online operace. Z hlediska bezpečnosti by opravdu bylo soudnější upřít pozornost sem.

Když jsem se stal uživatelem Facebooku, znova jsem se vrátil k Postmanově Ubavit se k smrti, dnes již klasické analýze „veřejné komunikace ve věku zábavy“, ovšem tehdy opřené hlavně o rozšíření televize. V kapitole Svět jako kaleidoskop (co jiného je Facebook?) je obsažena tato úvaha. Thoreau ve Waldenu komentoval nesmírné lidské úsilí po zavedení telegrafu slovy, že tento velký potenciál byl nejspíše vyplýtván na banální informaci o tom, že „princezna Adelaide má černý kašel“. Postman dodává, že toto úsilí přineslo revoluci v oproštění informace od sociálního či politického rozhodování. Nehledě na ztrátu této podstatné funkce je ovšem komunikace neustále vyžadována…a ano, musí především bavit. 

Soudě dle mé vlastní zkušenosti, tento trend narůstající infantilní hlouposti Facebook prohlubuje. Slouží ke cti těm, kdo tuto síť umí využít i k propojení informace a sociální akce. Věřím, že toto není pro komisaře takovým rizikem…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama