Žijeme ve společnosti, která sebe sama nazývá jako vzdělanostní, informační či společnost vědění. Dominantním systémem je ekonomika a ekonomie se také stala hlavním vykladačem světa. Podle tohoto světonázoru se chováme převážně racionálně a své jednání orientujeme podle svých zájmů. Nebojte se, nerozšířím teď řady kritiků tohoto stavu, dovolte mi dát slovo malému robotovi.
Vall-i (angl. WALL-E) je pěkný film, ale řekl bych, že spíše pro rodiče než pro děti. I když je to film zábavný, tak jeho hlavním prvkem je utopická vize společnosti. Utopická v tomto případě neznamená nerealizovatelná. Jsou v zásadě dva druhy utopií: jedny popisují svět fungující opačně (tak třeba Morova Utopie) a druhé jen domýšlí současné trendy (příkladem je Huxley). Vall-i patří do posledně jmenované skupiny. Planetu zemi ovládla korporace B’n’L (Buy and Large), spotřební chování zaplavilo zemi odpadky. Řešením, jistěže technickým, je dočasná evakuace planety, kterou neorganizují politici, ale šéf zmíněné korporace. Lidstvo má na luxusních lodích od B’n’L, kosmických rájích, počkat pět let, zatímco roboti uklidí planetu. Celá plavba se však notně protáhne, protože úklid není tak snadný. Lidstvo na lodích projde evolucí, tj. ztloustne, nohy a ruce zakrsnou – výsledkem je tvor na levitujícím křesle, který je přímo napojen na obrazovku, kterou nepřetržitě sleduje. A konečně, veškerá potrava je z kelímků.
Těžko říci, co si o tom myslí děti. Ale my dospělejší jsme pochopili, oč jde, nakonec právě v ČR jsme mohli být svědky přeměny komunistické ekonomiky nedostatku ve standardní spotřební společnost západního typu. Viděli jsme, že hodně neuvěřitelných věcí se stalo skutkem, někteří z nás třeba zažili překvapivý vývoj u lidí ve svém okolí. Film jen ukazuje další takové neuvěřitelné věci. Ne však nemožné. Děti, které se filmovým postavičkám smějí, se možná smějí svým rodičům, aniž by o tom věděly.
Film ale neukazuje jenom možno budoucnost. Jakmile opustíte sál, můžete nahlédnout do současnosti. Vall-i, který vám právě ukázal, kam možná směřujeme, vás zve ke koupi speciálního nápojového kelímku, ze kterého na vás mává právě robůtek, jehož existencí je likvidace právě takových kelímků. Rozum cítí rozpor, děti – a s tím se počítá – nikoliv. Otázkou je, co vlastně cítí rodiče a jak se zachovají, ale to si musí odpovědět každý sám. Já si ale myslím, že tento rozpor dobře pochopil Jean Baudrillard, podle kterého je základní logikou spotřební společnosti nikoliv racionalita, ale svádění. A člověka svedeného nějaké rozpory vůbec nezajímají.