Výsledky minulého týdne znovu otevřely diskusi o postavení KSČM v naší demokracii. Tentokrát to ovšem není debata akademická, neboť už nelze s KSČM nemluvit, ale je třeba je respektovat jako stranu, která měla ve volbách mimořádný úspěch. Nejčastější reakce, které kolem sebe pozoruji, se dají označit jako antikomunistická hysterie (bude se znárodňovat a vrátí se gulagy) a v reakci na to kritika antikomunismu. Zatímco s hysterií je marno diskutovat, druhý pohled za diskusi stojí.
Reprezentují jej především dobře napsané články Ondřeje Slačálka (Děkujte Bohu za komunisty) a Saši Uhlové (Asi proto, že nejsem antikomunistkou). V prvním článku čteme: „Komunisté dnes nemohou zakazovat knihy či posílat své odpůrce do vězení. Nemají v zádech SSSR a nehrozí jejich diktatura. Mohou a budou bojovat o své místo ve veřejném prostoru, o potvrzení toho, že patří do české demokracie.“ V druhém článku autorka píše: „Nikdy jsem však pořádně nepochopila, co vlastně přesně je skutečným terčem antikomunismu, oné emoce, ať už je jí strach nebo nenávist, či pocit morální nadřazenosti. Jsou jím komunistické ideje, které dnes už téměř nikdo v podobě, ve které vedly k autoritářské podobě státu, nezastává?“. Chápu, že oba články jsou psány hlavně jako polemika s (leckdy opravdu vulgárním) antikomunismem, ale i tak bych nepřehlížel, že 22 let tu KSČM bojuje o místo v demokracii a 22 let existuje kritika jejich současných idejí. Já vidím alespoň pět dobrých důvodů proč nevolit KSČM jako alternativu k systému či reprezentanta levice.
- KSČM dopomohla na hrad Václavu Klausovi a její kandidátkou na tento úřad byla Jana Bobošíková.
- Jiří Dolejš v testu MfDnes jasně mluví o tom, jak proprat peníze přes Haló noviny (3:30 záznamu a dál)
- KSČM kryla ČSSD ve středočeském kraji a neměla nic proti losovačkám.
- KSČM s ČSSD a hlubockou částí ODS v roce 2010 sesadila primátora Thomu.
- Reprezentantka KSČM Marta Semelová by zakázala dětem pouštět dokumenty o komunismu, najmě o Horákové.
První bod ukazuje, že oportunismus a nacionalisticky laděný populismus jsou pro tuto stranu nástroji boje o přízeň a moc, dokonce tak dalece, že nemají problém s podporou pravicových ikon. Druhý a třetí bod, a to bez ohledu na to, že stíhání pro trestný čin bylo odloženo (nikoliv dokončeno a JD očištěn), jasně ukazují, že KSČM podporuje netranspatentní financování politických stran a nedobrou praktiku ve veřejných zakázkách. Čtvrtý bod je opět symbolem oportunismu, tentokrát na regionální úrovni – budějovická KSČM zjevně neměla problém plácnout si s hlubockými Kubou a Dlouhým. Pátý bod je velmi relevantní právě v okamžiku, kdy se KSČM dostává k moci v krajích, tedy zřizovatelích středních škol. Jak vidno, KSČM nemá problém plácnout si s establišmentem a lze ji kritizovat za stejné věci jako ODS a ČSSD. Proto ji nepovažuji za alternativu a její volbu za protestní.
Jistě by šlo najít více ukázek z politiky KSČM po roce 1989, které nelze označit za iracionální antikomunistickou hysterii a ze kterých lze pochybovat o tom, jak to KSČM s demokracií a demokratickým prostorem opravdu myslí. Ale to je už teď ono pověstné rozlité mléko. Bude na dohledu opozice a občanů, aby sliby KSČM příští dva roky byly sledovány v praxi a zúčtovány před volbami celostátními. Kdo (se) uklidňuje tím, že KSČM se leda znemožní, ten by to neměl brát automaticky (dobře o tom píše Milan Hanyš). Nebo, jaké je kritérium toho, abychom mohli říci, že v letech 2012-14 se KSČM „historicky znemožnila“? Obávám se, že žádné není, že je to z rodu přání otcem myšlénky.
