V pondělí 10.11. 2008 jsem se rozhodl ukončit seminář o něco dříve a vyzvat své studenty k účasti na plánovaném promítání filmu a diskusi v rámci týdne Inventury demokracie. Mám radost, že po skončení filmu jsem v celkem obsazené aule zahlédl několik tváří, které znám z přednášek. To je v mých očích dobré znamení. Škoda jen, že diskuse, jak již bylo poznamenáno, byla i přes odborně zajímavé obsazení spíše sérií přednášek jednotlivých pozvaných. Téměř nikdo z nich, ale nakonec ani řečníci z řad posluchačů, se nevěnoval otázkám inzerovaným na plakátu. Z toho důvodu je zde opakuji:
Demokracie jako dovednost: kdo nás naučí vybírat ty nejlepší? Dalo se době Kožené a Železné předejít? Je možné rozeznat kvality a záměry člověka ještě před nástupem do funkce? Co s demokracií v době, kdy se lidé rozhodují podle reklam?
Když jsem se rozhodl na diskusi jít, pokusil jsem se tyto otázky nějak blíže vztáhnout k sobě, ke svým hodnotám a zájmům. Zaujal mne začátek – demokracie jako dovednost, tedy jako techné. To je vcelku tradiční otázka: lze veřejnému životu naučit? Avšak odpověď na tuto otázku jsem vzhledem k zúčastněnému kolektivu nepovažoval za dostatečně spornou. U poslední navržené otázky jsem si vzpomněl na knihu prof. Petruska „…ať je stůl k pohoštění prostřený“, neboť on se ptá, o jaké místo může univerzita usilovat ve společnosti, která sebe ústy expertů a novinářů nazývá tu spotřební, tu vědomostní, jindy pak třeba informační či vzdělanostní. Moje otázka, kterou jsem se rozhodl diskutujícím položit, tedy zněla přibližně takto:
Kde se lze ve spotřební společnosti demokracii učit? Jsou to univerzity? Mají tím místem být? A mají-li, zůstanou jím?
Ptal jsem se jako doktorand a začínající vyučující. Ptal jsem se ale hlavně jako člověk pochybující. Níže nabízím několik ozřejmení mých pochyb:
1) Diskuse o tzv. Bílé knize
Nejde mi teď ani tak o věcnou stránku tohoto dokumentu, ale o způsob, jakým se o věc zajímají sami studenti. Z vlastních zkušeností, a to se týká i mých starších kolegů doktorandů, vím, že tomuto málokdo věnuje pozornost. Nezdá se, že by to pro většinu akademické obce bylo zkrátka tématem dne. Bílá kniha je však přesně tou odpovědí, se kterou univerzity zaspaly: Co s univerzitou ve spotřební společnosti?
2) Reakce studentské obce
O povaze univerzity ve spotřební společnosti také vypovídají názory některých studentů. Dobrým příkladem je článek „Magistři z ISS: I servírky berou víc!“. Autorka v něm popisuje konflikt mezi studenty a učitelem, který musel nakonec slevit ze zadání přípravy na seminář: „Vyučující nakonec navrhnul, že vyznačí zhruba polovinu textů, s nimiž lze zkoušku zvládnout aspoň za trojku – vlk se nažral a koza zůstala celá. A aby uklidnil rozbouřenou atmosféru, vyhlásil přestávku.“ Autorka článku glosuje takto: „Bylo mi docela smutno, když jsem zjistila, že díky dvěma zaměstnáním při studiu (aniž bych k nim potřebovala nastudované znalosti) vydělávám o třetinu víc, než kolik bych dostala za práci v oborech, kterým se poslední léta věnuji ve škole. Tak mě napadlo, že je zcela zbytečné, aby na nás vyučující kladli vyšší nároky a výuka byla kvalitnější, když za to stejně nedostaneme víc peněz.“ Článek končí povzdechnutím, že nynější absolventi se musí smířit s tím, že studují pro radost. Pro doplnění odkazuji na článek dr. Stanislava Holubce, mladého přednášejícího. Pro mne z toho plyne, že i studentská obec by měla dát najevo, co vlastně od svého studia očekává.
3) Spor o přejmenování FSV
Letošní rok také přinesl spor o přejmenování „Fakulty sociálních věd“ na „Fakultu ekonomických a sociálních věd“ . Jistě, je to spor pragmatický, ale dá se vyložit jako střet dvou logik – na jedné straně epistemologie, na druhé straně marketing. Dovolím si poznamenat, že spor FFUK o „filosofii“ a „filozofii“ vedle toho právem bledne.
S těmito pochybami jsem se tedy zeptal. Pokusím se odpovědi zrekapitulovat, tak jak si je pamatuji. Lubomír Mlčoch v podstatě přitakal a dodal několik příkladů o tom, že slyšel, za kolik se dá koupit tu diplom, tu křeslo v senátu. Je-li tomu tak, ptám se já: kolik bude stát křeslo ve správní radě univerzity? Vladimíra Dvořáková přišla se skandinávským příkladem, ve kterém se s výukou k demokracii začíná už v mateřské školce. Pak se ale ptám já: Co tedy s námi zatracenci? O tom, že naděje v tomto směru je poměrně malá, svědčí mimo jiné text prof. Piťhy , který koluje mezi učiteli gymnázia, kde jsem studoval. Konečně, Tomáš Halík připomněl, že univerzita je hlavně komunita. Tady se ale musím zeptat: Není to jen přání bez opory v realitě? Byl bych uvítal konkrétnější odpovědi. Věřím ale, že si na takové otázky stejně musí každý člen akademické obce odpovědět sám. Nejlépe svými činy.
Tento text ale není míněn jako úvaha, nýbrž jako dík. V předvečer svátku „dne boje studentů za svobodu a demokracii“ bych chtěl poděkovat všem těm, kdo byli ochotni věnovat svůj čas a síly přípravě této inventury, i když za to nedostanou ani peníze, ani kredity a ani žádné křeslo. Pro mne je nevyčíslitelnou hodnotou zase to, že jsem mohl některé z organizátorů poznat jako svoje studenty.