Předposlední zářijový víkend zažilo několik částí Prahy opět své město „jinak“ a veřejný prostor byl na chvíli zbaven aut, ulice zaplněny lidmi a zábavou. Na vlastní kůži mohli účastníci zažít to, že veřejný prostor nelze jasně ohraničit (a to ani definicí), že je to prostor každodenního vyjednávání. Prostor je to cenný také tím, že se v něm zjevuje veřejnost, evropská bariéra proti tlaku na jedince, ať už ze strany organizované byrokracie totalitárního státu, anebo feudální despocie. Z různých rozměrů diskuse o veřejném prostoru vybírám tři momenty, na které bychom při vyjednávání o hranice veřejného něměli zapomínat.
Veřejný prostor nelze odmyslet – přes veškerou jeho symboliku – od vlastnických vztahů. To v naší zemi znamená především restituce a privatizace. Například církevní restituce při nejasných pravidlech a absenci veřejné diskuse mohou vést k tomu, že část veřejného prostoru zmizí, či bude mizet, v rukou skupin, o nichž jsme zatím neměli ponětí (velké a relativně známé církve nejsou jediným restituentem). Méně abstraktní je privatizace veřejného prostoru do rukou čistě soukromých, ale rozhodně ne vždy jasně dohledatelných – a tedy také činitelných odpovědnými za to, jak svůj majetek užívají. Zastavování (dříve) veřejných ploch typu náměstí či park je toho dobrým příkladem, zvláště tehdy, pokud nově vystavený „office space“ zeje prázdnotou. Příklady irské a španělské bubliny na trhu s nemovitostmi, kdy se živelně stavělo i okolo obcí, které už léta ztrácely obyvatele, anebo výstavba dnes prázdných „office parků (sic!)“ vedly k novým slovním spojením: Europe’s modern-day ghost towns či ghost estates. Staveniště a opuštěné budovy kvalitu veřejného prostoru nezvyšují, investoři a vlastníci často nemají (či se tak tváří) z čeho stavbu dokončit. Je za těchto podmínek squatting nepřípustný?
I když má stále Praha jednu z nejlepších MHD, napsal roku 2009 Jaroslav Škárka, jak se mu se „sockami“ v tramvaji nechce jezdit. Krátce na to zvolen v PSP ČR. Tato (ani dnes moc legrační) epizoda ukazuje druhý moment veřejného prostoru – inkluzi. To skrývá také otázku, koho z veřejného prostoru vykázat. Patří žebrání, pouliční hudebníci či bezdomovci do veřejného prostoru? Jsou také oni veřejností? Je správné vykázat některé činnosti z některých veřejných prostor – třeba pití alkoholu? V tomto případě je zvláště patrné, že veřejný prostor je definován nejen politicky pomocí vyhlášek a zákonů, ale také podle toho, jak se k ostatním chováme sami, třeba cestou do práce. Jak moc chceme, aby byl veřejný prostor exluzivní?
Třetím, a nyní zvláště akcentovaným, momentem veřejného prostoru je dohlížení, nejvíce symbolizované nárůstem tzv. bezpečnostních kamer. Víte, před kolika kamerami denně projdete, víte, kde a kdo data o vás skladuje a za jakých podmínek je poskytuje? Zatímco u internetu si můžete říci, že jej nebudete užívat, s cestou do práce už to tak prosté není. Tušíme už, jak snadné může být algoritmicky rozpoznávat obličeje. Máme v hlavě stále panoptikální Orwellovský obraz Velkého bratra, ale neměli bychom zapomínat na „malé sestřičky“, které se sice mezi sebou neznají – ale propojit databáze není technický problém. Jediná překážka jsou politicky nastavená pravidla. I tato „virtuální“ agenda patří k celkem hmatatelnému veřejnému prostoru – a definuje jej.
Poslední léta ukazují, že občané se učí využívat sdružovacího práva k obraně veřejného prostoru. Minulý víkend ukázal, že to má i hravou stránku. Jako občan Prahy 6 děkuji svým spoluobčanům, že jsme se na slavnost finančně složili, když ji naše Rada – na rozdíl od jiných částí Prahy – nepodpořila. Díky všem (zvláště Vypálenému koťátku), kdo se na dobré atmosféře podíleli a těším se na příště.
