Problém je jinde – za prvé v nejasném spojení mezi pojmy „politický“ a „stranický“, a potom v pohledu na politicky aktivní občany. Výsledkem je, že sousloví „politický aktivismus“ je znevažováno stejně tak politiky jako veřejným míněním. Že to vyhovuje politikům, to se dá racionálně vysvětlit jako eliminace stranické i mimo stranické konkurence. Ale proč to nevadí veřejnosti?
K této problematice existují dva dobré příklady. Prvním je zdánlivě samozřejmá reakce profesionálních politiků na protesty. Dosaďte si odbory, občanské iniciativy, lokální sdružení, prostě jakoukoliv formu nesouhlasu. Odezva je jasná: oni problém politizujují, vytvářejí politikum. A předně toto kritizují, neboť politika je podle nich překážkou věcné debaty (a ještě se aktivisté snaží věci „medializovat“. Škoda, že velká část našeho parlamentu nemá za sebou aktivistickou zkušenost, tj. snahu z problému, který mě pálí udělat téma veřejné a přes média či přímo jej přenést k uším volených profesionálních politiků. Pak by jistě viděli, jak je jejich pohrdání medializací a politizací přinejmenším paradoxní. Viděli by totiž, že politika nemusí být jen a pouze stranická, že angažmá v polis se neztotožňuje s vlastnictvím stranické legitimace. Ostatně, věta „soudruhu, nepolitizuj“ snad ještě z naší paměti nevymizela.
Druhým příkladem stigmatizace politického angažmá ze strany politiků je část současné rozpravy okolo ÚSTRu. Totiž ta část, která jednotlivým radním vyčítá spolupráci s politickými stranami. Pochopil bych, kdyby radním někdo vyčítal konkrétní pochybení v jejich minulé či současné kariéře, chápu poukazování na malou profesní zkušenost. Nechápu ale kritizování věku a politických aktivit. Je to totiž jasný vzkaz dalším: nezahrávejte si s politikou, bude vás to stát profesní příležitosti. Zkrátka, nepleťte se nám do toho. Opět, proč si dlouholetí političtví profesionálové myslí, že vstupem do politické strany ztratí člověk soudnost a nestrannost v profesionálních záležitostech?
Jak tedy patrno, tak jako před rokem 1989 bylo znakem dobrého občana členství ve straně, dnes tomu začíná být naopak. Politická, natož stranická, zkušenost občany staví do pozice „pošpiněných“. Přitom dobře víme, že problémem naší demokracie rozhodně není přemíra angažovanosti občanů a příliš velké politické strany. Tušíme také, že řadě současných politiků právě občanská pasivita a malý počet členů v jejich stranách vyhovují. Nečekám, že oni to budou chtít změnit. Nezbývá než přispívat ke změně veřejného mínění a zbavit v očích občanů politickou angažovanost podezřelosti. Ostatně, v antice byla právě apolitičnost podezřelým postojem.
Anebo je „bejt politickej“ pro plebs, zatímco řádný občan má „být apolitický“?