Bohumil Hrabal prokázal mnohokrát neuvěřitelný cit pro to, kterak se „neuvěřitelné stává skutkem“. Asi nikdo jsme si ještě před několika dny nemysleli, že zažijeme něco jako prohibici (a jak snadno se začno to slovo používat), ale především, že v ČR roku 2012 budou umírat lidé na pančovaný alkohol. Tato smutná událost je konkrétním úkazem abstraktnějšího jevu, totiž pančování demokratického státu. Víme už, že etylalkohol a metylalkohol chutnají stejně a kryti etiketou i stejně vypadají. Podobně tomu i s demokracií a oligarchií – mohou se tvářit podobně a mít stejný obal, ale oligarchie je pro společnost jedem.
To, jak skrze politické strany vlivné skupiny porcují Českou republiku dobře a detailně rozebírá Erik Tabery ve Vládneme, nerušit a nověji také Vladimíra Dvořáková v útlé knize Rozkr/ládání státu. První kniha pojednává o pančování opozice ODS a ČSSD v letech 1998-2002, druhá o pančování univerzit a obě stojí za přečtení před každými dalšími volbami, ty prezidentské nevyjímaje. Není důvod si vážně myslet, že alkohol máme natolik drahý a zdaněný, že smutné události posledních dní byly nevyhnutelné, protože alkohol není u nás zrovna nejdražší a ani jeho zdanění není zas o tolik vyšší než jinde. Je ale jasné, že pančování tady bude, dokud bude relativně jednoduché jej – stejně tak jako černý trh s alkoholem – krýt. A tak je třeba hledat jinde. Z technik, které demokracii proměňují na oligarchii bychom si měli v souvislosti se současnou aférou připomenout alespoň dvě: neprůhledné financování politických stran a absentující zákon o státní službě.
To první začíná být až notoricky známé a cestu z tohoto stavu navrhuji v jiném svém článku. Je ale jasné – a prezidentská kampaň to také ukazuje -, že v naší současné demokracii mají nejasnou, ale o to větší roli vlivné finanční skupiny. Proto může Erik Best mluvit o státu pěti rodin, proto může analyticky docela přiléhavě Jiří Přibáň psát o našem kvetoucím kmenovém hospodářství. V souvislosti s černým trhem s (metyl)alkoholem je jasné, že „někomu se to muselo vyplatit“, respektive musí vyplácet už několik let. A není důvod proč by nemohly pančované peníze skončit v nějaké stranické kase. O tom, jak snadno se to dá „proprat“ nás poučil test „milión za zákon„, ve kterém uspěla pouze Strana zelených, leč na vstup do parlamentu to nestačilo. Zkrátka, až půjdete příště volit, dobře si zjistěte, jestli vaše strana není pančovaná a jak moc se problémem financování politických stran zaobírá. Konkrétně se touto problematikou a jejím monitorováním zabývá třeba Ekologický právní servis.
Podle poněkud feudální logiky ruského typu (Revizor je dobrým příkladem) pančované politické strany rozdělují funkce mezi ty své členy, kteří se již namočili, resp. dokázali, že dokáží slušně odklánět do kas politických stran. Toto odměňování se děje pomocí rozdělování postů na dobytých ministerstvech či jiných úřadech popřípadě dozorčích a správních radách. Právě tuto situaci ukazuje Tabery, ale také případ Pražského dopravního podniku. Toto se může dít jen díky tomu, že neexistuje účinný zákon o státní správě. Dodávám, že jeho (právní) účinnost je naší podmínkou vstupu do EU — kterou jsme díky obratnosti politiků nedodrželi. Z druhé strany, dobře ukázal Josef Dobeš, jak může personální svévolí destabilizovat ministerstvo. Při existenci tohoto zákona by bylo dost málo pravděpodobné, že by kvalifikačně obstál třeba (dnes již zapomenutý) Ladislav Bátora.
Pro pančování státu se poslední dobou začíná ujímat jinde už zavedený pojem „state capture“, odtud také název iniciativy Vraťte nám stát! Jsem docela zvědav na český překlad tohoto pojmu – českou verzi praxe už tu máme. Současnou demokracii si bez státu a politických stran neumím představit, tak nezbyde než volit lépe. Ty, co nepančujou demokracii oligarchií.
Update 2.10.: Děkuji Milanovi Hanyšovi za link na obdobný text od J. Pehe, to se zkrátka stane.
