„Klidně do mě tesejte, ve chvíli, kdy toho budu mít plný zuby, nebudu si stěžovat radě nebo generálnímu řediteli nebo prezidentovi. Ale bouchnu do stolu a řeknu: Přátelé, mám toho plné zuby, zvedám se, jdu domů, mám tam tři děti, budu dělat byznys nebo něco, co mě baví.“
Josef Dobeš, vězeňský psycholog, ministr školství, mládeže a tělovýchovy v rozhovoru Věřím, že ten Titanik zvládnu a vyčerpám.
Před volbami spojil Miroslav Kalousek abstraktní myšlenku politické odpovědnosti voliče s něčím velice prostým, totiž se složenkou, kterou Svěrák zvěčnil jako „tu mrchu nenažranou“. Vyhrál. Teď poslal docela závažnou a dost konkrétní složenku Kalouskovi a této vládě Brusel. V nejlepším případě liknavost této vlády nás stojí přes miliardu Eur. Vedle toho je rozkrádání sociálních dávek naprostou prkotinou (dobře to napsal sociolog Ondřej Lánský). Cimrmanovsko-Kafkovsky vládne na ministerstvu kultury Alena Hanáková a její (?) rozhodnutí ohledně Národního divadla nejspíše povede k tomu, že „si brzo nastřádáme na nové“ (tušíme, že z dotací EU to rozodně nebude). Otázka se nabízí – čí je to vina, kdo nese odpovědnost.
I když se může zdát, že Dobeš a Hanáková spadli z Marsu, dobře víme, že jim do postu pomohla valná část našich spoluobčanů, našich přátel a jinak blízkých lidí. Pokaždé, když se jich ptám, jak jsou spokojení s výkony „své“ vlády (je přeci dobrý pocit, když vaše strana vyhraje volby, ne?), krčí rameny, někteří se tou otázkou cítí pobouřeni. Jsem ten poslední, kdo by jim chtěl vystavovat složenku, to nakonec zvýšením daní včetně těch na základní potraviny a knihy, zvládne „jejich“ vláda. Na druhou stranu, nejsme už dost dospělá demokracie na to, abychom začali o odpovědnosti voličů vážně uvažovat? Ryba smrdí od hlavy a v moderní demokracii tou hlavou není prezident, ale lid – každý jeden volič.
Tento druh diskusí velmi často vede do slepé uličky, protože politická odpověnost se nesprávně spojí s morální vinou. Pak zbývá jen jeden absurdní závěr: kdo volí zloděje do vlády, je sám také zloděj. Tento moment diskuse o odpovědnosti zkoumal po druhé světové válce neměcký filosof Karl Jaspers, celá argumentace je k nalezení v knize Otázka viny. Z jeho úvahy mi přijde nejsilnější a stále platná tato pasáž: „Politicky jedná v moderním státě každý, přinejmenším tím, že odevzdá svůj hlas ve volbách, nebo že se volebního aktu nezúčastní. Smysl politické odpovědnosti nedovoluje nikomu, aby se jí vyhnul.“ Požadovat toto po Němci padesátých let jistě bylo velmi tvrdé, co nám ale tak brání dnes? Nesmyslnost přesunování této odpovědnosti na „ty mladší“ dobře okomentoval Ondřej Matějka. Zvažme fakt, že nemít politickou odpovědnost za stav naší země je nemožné. Právě odlišení odpovědnosti od paralyzujícího pocitu viny může vést ke smysluplnému jednání.
Jinou cestou do slepé uličky (chcete-li výmluvou) je poukazování na politickou odpovědnost politiků (accountability). Zde myslím netřeba velké filosofie, velkou část argumetu vyslovil a posléze vykonal Josef Dobeš. Během své spanilé jízdy po ministerstvu si jistě stačil naklonit dost vlivných lidí, novináři psali dostatek o tom, jak se snažil odklonit část fondů EU pro média na propagaci vlastní politické strany. Ať tak či tak, vzal si dost – a co si na něm vezmeme my, komu složí účty? Vzhledem k nejasné politice ohledně revolving door se může snadno jako bývalý ministr stát vítaným členem různých lobbystických skupin (příklad: Vladimír Mlynář). Při nejasné legislativě může mít větší vliv než jako politik a finančně si také nepohorší – svým voličům může celý život jen a jen děkovat. Toto je jeho politická odpovědnost v praxi.
V minulém článku jsem psal o čtyřech jednoduchých krocích pro každého, které bychom měli vyzkoušet, abychom příště mohli volit lépe. Jistě se lépe nese odpovědnost za něco, co jsem mohl ovlinit, než za něco….“co samo“. Se vzpomínkou na paní ministryni Hanákovou veřím, že přijetí politické odpovědnosti voličů a vyhnutí se již odzkoušeným slepým uličkám povede k dobrému nastavení transformačních procesů v naší politické kultuře, kterou jsme my voliči součástí.
Volte lépe, abyste se nemuseli stydět a mít blbou náladu.
