Soudě dle komentářů, které přesahují podporu někomu z kandidátů, jsou nynější volby vnímány jako soubor dvou logik. Jedna se považuje za naplnění podstatné změny politického života u nás, druhá za pragmatickou volbu. Myslím, že najít svou pozici v tomto sporu je podstatné pro to, jak bude naše politika vypadat. Za sebe dodávám, že obě strategie považuji za legitimní a hodné respektu, nemyslím si o jedněch, že jsou sluníčkoví magoři a druhé bych nikdy neoznačil za oportunistické cyniky. Již z mého minulého blogu je jasné, že jsem si (jako už mnohokrát) vybral první cestu.
Tento spor je nejčastěji personifikován do rozhodování mezi Táňou Fischerovou a Jiřím Dienstbierem. V mých očích oba prezentují to, že v prezidentských volbách je z čeho vybírat, tradiční nářky nad neschopností naší společnosti generovat osobnosti (připomínám tady ještě Franze), se ukázaly jako liché. To je dobrá zpráva, možnost volit svobodně. Nemám nic proti tomu, když někdo svého kandidáta volí pro přednosti jeho osobnosti a programu, jsem ale proti vynucování volby strašením Zemanem či Fischerem. Jsem totiž proti každému omezování svobodné volby vyhrožováním a manipulací (typ pomocí průzkumů vysvětluje Kateřina Kňapová). Pískám si píseň, že takový pakt sjednávat nehodlám.
Věřím, že unikátní možností politiky je prosadit změnu oproti statu quo. Že je to prostor pro legitimní nesmiřitelnost se stavem věcí a cesta podstatné změny. A změnu, kterou nyní potřebujeme, rozhodně neprosadí mainstream, tím méně přitakávání jeho logice. Dobrý příklad takového přitakání dává Lukáš Jelínek v Deníku Referendum:
„Přiznám se však, že svým hlasem podpořím reálnou, nikoli hypotetickou změnu. Jistě vím také to, že se tentokrát vybodnu na velkolepá gesta, která vidím ve volbě menšinových či tzv. alternativních kandidátů s nejoriginálnějším programem. Když ti propadnou sítem a jejich hrdí sympatizanti coby vedlejší produkt posunou bez mrknutí oka do druhého kola třeba Fischera se Zemanem, uslyšíme nářek vyvažovaný moudrostmi typu: Volil jsem bez jakéhokoli taktizování tak, abych měl čisté svědomí.
Nemyslím, že by byla chvíle zralá na podobnou pózu. Raději ve svém rozhodování zkombinuji programovou blízkost s odhadem, kdo z adeptů ještě může papírovým favoritům pěkně zatopit.“
Jak jsem již psal, obě cesty považuji za legitimní, o to více mne mrzí tato neobhajitelná přezíravost, ve které zastánci menšinového alternativního názoru pro autora znamenají pozéry, jejichž prý prázdné gesto bez mrknutí oka povede k nářku nad Zemanem či Fischerem. Marně takovou pozici v příspěvcích na podpory Táni Fischerové (Rudolf Vlasák, Ondřej Liška, Tomáš Křemen) hledám. Zastánci celkem racionálně vysvětlují, proč již nechtějí politiku kšeftu, PR agentur a billboardů. A jsou si dobře vědomi toho, že tato alternativa v těchto volbách nevyhraje. Ale alternativy zřídka kdy vyhrají hned napoprvé – je třeba postupně prolamovat hru mocných, v tom je síla bezmocných.
Bohužel, kampaň Jiřího Dienstbiera reprezentuje PR mainstream toho, jak „se u nás dělá politika“ – a to je škoda, nereprezentuje změnu, ale přitakání. Budiž, své voliče si najde. Pokud však jeho zastánci chtějí zapůsobit na ty, kdo volí Fischerovou, Roithovou či Franze, měli by zvolit chytřejší cestu. Strašení a vyzývání ke kalkulu tady neobstojí. Stejně tak, jako nepodložené obviňování z pozérství.
