Přesto, že nový návrh zákona o VŠ akademickou obec spíše překvapil, a přesto, že ministerstvo nevyhradilo dostatek času na diskusi, leccos již bylo napsáno a záměry nynějších reformátorů byly shledány značně problematickými. Mimo článků v tisku a na internetu proběhlo i několik diskusí. Bohužel, zástupci ministerstva o veřejné diskutování zájem nemají, diskusí se neúčastní a jednají především v úzkém kruhu vysokoškolských reprezentací. Navíc MŠMT výstupy z těchto diskusí nepublikuje, což naštěstí činí akademici. Obecně byly problémy návrhu ministerských úředníků již popsány, mohu odkázat na článek Jana Chromého, předsedy Akademického senátu FFUK či na Stanovisko Asociace děkanů filozofických fakult České republiky. Na pravděpodobné poškození zájmů studentů pak vytrvale upozorňuje Studentská komora Rady VŠ.
Proto bych se chtěl pozastavit nad specifickým problémem hodnocení kvality VŠ. Systém hodnocení tak, jak je navrhuje ministerstvo, považuji za kontraproduktivní – místo kvality přinese neúměrné náklady, organizační a personální zatížení akademické obce, navíc rozšiřuje prostor pro netransparentní lobbying. Poučit se můžeme z toho, jak nešťastně dopadlo hodnocení vědy v ČR a z toho, co všechno obnáší akademické obci již důvěrně známé evaluace výuky.
Na čtyřiceti stranách návrhu lze slovo hodnocení najít celkem 86x, hodnotit se má kde co, ale nic konkrétně. Podle čl. 65 návrhu se VŠ budou muset hodnotit samy a navíc se budou muset nechat hodnotit vnějším aktérem. Indikátory ani oblasti hodnocení MŠMT nijak nepopisuje (navrhuje, že si je mají VŠ vymyslet samy a ministr pak schválit/neschválit), ale zřejmě půjde o uplatnitelnost absolventů, hodnocení výuky a vědy, kvalifikovanost personálu, rychlost studia apod. Uplatnitelnost absolventů dlouhodobě zkoumá ing. Koucký, jeden z nynějších reformátorů, takže alespoň na to data jsou. Kdo a za jaké peníze bude potřebná data sbírat a poskytovat, to není řečeno. Zatím. Nicméně, nějaké zkušenosti s hodnocením už máme.
Bylo to za ministryně Kopicové, kdy vláda zavedla měření kvality vědeckého výzkumu, tzv. kafemlejnek. Různí aktéři různě lobovali, a podle toho je například „poloprovoz, nová odrůda či plemeno“ hodnoceno 100 body a např. sociologická kniha v češtině má bodů 20 (viz tabulka hodnocení vědy, strany 30-31 Metodiky). Bodování výstupů výzkumu se stalo přes odbornou kritiku zjevných absurdit nástrojem pro rozdělování financí. Tuto cestu zahraniční experti opakovaně označili za ostudnou, ale jdeme po ní dále. Nepomohlo ani to, že renomovaný astrofyzik prof. Grygar odmítl přebrat cenu Česká hlava a půl milionu korun od vlády, která škodí vědě. Tak nezvratná jsou špatná rozhodnutí vlády ohledně hodnocení, mějme to na paměti.
Protože pro silný tlak vlády bude nějaké hodnocení VŠ nejspíše zavedeno v jakkoli pokřivené podobě, měly by se na něj VŠ pořádně připravit. Zkušenosti mohou čerpat z povinných studentských evaluací výuky, které jsou sice ve srovnání s těmi zamýšlenými triviální, ale alespoň názorné (můj názor – zde). Předně víme, že evaluace jsou finančně nákladné, a to i přes to, že do designu evaluací a jejich organizace jsou zapojováni dobrovolníci. Na FFUK vyjdou jedny evaluace na cca čtvrt milionu korun, zpracováno je přes 20 000 dotazníků.
Víme také, že při daných nákladech a dobrovolnickém kutilství evaluace jen těžko obsáhnou pestrost oborů, a to i pokud uvažujeme pouze FFUK. Víme také, že jak pro studenty, tak pro učitele evaluace představují časovou zátěž. Reformátoři zatím nijak podrobněji neřekli, kde na to mají VŠ vzít finanční a lidské zdroje (nebo, že bychom si měli najímat soukromé firmy? Možná, „Návrh“ to umožňuje). Jak potom na základě takových dat srovnávat kvalitu VŠ a podle toho rozdělovat peníze? To je nejisté.
Jisté je, že stále jsme zemí s velmi nízkým podílem veřejného financování VŠ. Nové náklady nepokryje ani zavedení školného, neboť to, jak upozorňují experti OECD, nepostačuje ani na pokrytí stávajícího deficitu veřejného financování. Vysoké školy se tedy budou muset naučit zvládnout všechna ta hodnocení nad rámec své doposud primární funkce, totiž vzdělávání. Možná pak naúčtují náklady přímo ministrovi, tak jak učinily některé SŠ po uvalení povinnosti tzv. státních maturit.
Shrnuto tedy, vysokým školám vznikne nová nejasná povinnost, která bude stát dost peněz, času a úsilí; a to nad rámec toho, co již jsou povinny nyní. Stejně jako v minulosti systém stanovení kritérií a indikátorů nebude průhledný a stane se to, že se bude na úrovni různých rad lobbovat, tak jak to popsal člen Rady pro výzkum, vývoj a inovace, podnikatel Frolík, když z odtud dobrovolně odešel. Právě tato Rada prosadila výše zmíněný systém hodnocení vědy. Víme tedy, že vláda už v minulosti ztratila důvěru ve schopnost zavedení hodnocení výzkumu, a že je i v zahraničí považována za nekompetentní. Proč bychom měli věřit, že tentokrát to zvládne lépe, rychleji a důvěryhodněji? Žádný důvod nevidím, vy ano? Špatný systém hodnocení, který nadto neúměrně zatíží vysoké školy však zcela jistě uškodí studentům.
Jan Sládek
Katedra sociologie, FFUK
