Mottem filmu Inception, správně přeloženo jako Vnuknutí, je stará dobrá filosofie – Platón, Descartes + východ ad libitum – „sen je skutečnost“. V této filosofii, včetně kočička-a-pejsek-vaří-dort přístupu, je Inception stejný jako Matrix. Není nad to do filmu taky trošku té filosofie dát, pro fajnšmekry tu máme zkoušku z kulturního přehledu, postavu Ariadne, která navrhuje bludiště. Věřím ale, soudě dle reklamou připomínaného Temného rytíře, že Nolan nemá „matrixově“ filosofické ambice, proto taky nezakončuje své dílo něčím jako Wake Up od RATM. To je dobře, filosofie na plátně multikin a následné filosofování nad popcornem, to není to, na co bych do kina chtěl jít. V tomto mě film nezklamal.
Překvapivě zklamal přesně v tom, co má v názvu a v originální zápletce, totiž ve vnuknutí, schopnosti zasadit myšlenku, která možná změní člověku život. Zde Nolan oprašuje antický pojem katharsis, tedy okamžik, kdy emoce naladí diváka k aktivnímu přijetí nějaké nové myšlenky, někdy i poučení. Domnívám se, žel nemám jistoty, že tímto okamžikem má být závěrečný hovor s Mal, kterému přihlíží Ariadne. Téma viny je nikterak originálním spouštěčem kathasis, z toho usuzuji na Nolanův záměr. Při prvním i druhém promítání už jsem byl filmem tak unaven, že na nějakou katharsis jsem náladu neměl. Přiznávám se zároveň k tomu, že na rozdíl od Kamila Filly, nevidím ve druhé návštěvě kina žádný podstatný přínos pro filmový prožitek. Kvality filmu – totiž dobré vyprávění relativně (tedy v porovnání s jinými blockbustery) složitého děje a ovládnutí žánru lupičského filmu jsou patrné na první pohled. V mém případě stejně jako absence hlubší myšlenky a katharsis. Kam se poděla, o tom jsem přemýšlel při své druhé návštěvě.
Zamyšlení nad filmem nepovažuji za logickou argumentaci, mohu si tedy dovolit analogii. Možná někteří znají kapelu Dream Theater a myslím, že ji zná každý, kdo zkouší dělat rockovou muziku. Všichni její členové právem vítězí v různých anketách o nejlepší kytaristy, bubeníky apod. Já je poslouchám rád, neboť oč míň rozumím jazyku filmu, o to více rozumím jazyku muziky. Snad proto si dokážu užít tu krásně nazvučenou ránu na činel v padesátém taktu a složitosti kytaristova prstokladu či rafinovaný přechod do 9/8 metra a zpět. Ovšem, tím to končí – pokud chci zážitek a katarsi, tak si pustím raději Kryla, který sice zpívá falešně a kytaru moc neladí, ale má co říci. Anebo si pustím B.B. Kingovo The Thrill is Gone, což je nikterak originální dvanáctka a prostá myšlenka, leč podaná s velkým nábojem.
Velmi podobně jako u Dream Theater jsem se cítil u Vnuknutí – film se snaží podat hutnou filmařinu ve stravitelné podobě a daří se mu to. Bohužel nic víc. Můžete namítnout, že o to přeci Nolan neusiloval, anebo že toto nedělá se zásady. Tady ale chci podotknout, že právě marketingově zmiňovaný Temný rytíř vede k zamyšlení – Harvey Dent, přinejmenším, je postavou, která projde tragickou změnou, katarsí. V Inception jinak pěkně zahrané postavy žádnou změnou neprocházejí, ani tváří v tvář komplikacím v plánu loupeže. O jejímž úspěchu nám Nolan ve své dokonalosti nedopřál pochyb: The thrill has no chance to be gone.
* * *
Můj milý tentkokráte filmový deníčku, viděl jsem tedy dvakrát stejný film a odcházel se stejným pocitem. Film, který chtěl i tou poslední neobratnou scénou na rohu stolu diváky přesvědčit, že „sen je skutečnost“, nabídl mi akorát další Dream Theater. V tomto ohledu by byl lepší název Contraception, neboť Inception početí jakékoliv hlubší myšlenky bezpečně neumožňuje. Jdu si pustit třeba nějakého Chaplina.