„Don’t try to tell me that some power can corrupt a person,
You haven’t had enough to know what its like…“
Reznor
„Píseň si zpívám, má jeden takt – s ďáblem se nesmí sjednat pakt.“
Magor
Patřím do generace, která už Václava Havla nezažila., tedy zažila jen jeho část. V dobách, na které minulý týden hojně vzpomínali jeho přátelé, jsem měl daleko do narození a v roce 1989 mi bylo osm let. Takže do mojí paměti se pan prezident začal dostávat až v době, kterou mu mnozí minulý týden vyčetli, v době, kdy už humanitárně bombardoval, psal dopis na podporu invaze do Iráku, anebo vybíral kolik bude stát květinová výzdoba a vázy. Havla jsem sice nikdy osobně neviděl, ale vždy jsem jej rád četl a budu číst. I proto mi bylo bližší trávit smuteční dny spíše než na náměstí nad jeho knihami. Místo loučení jsem si vybral setkávání s tím, co pro mne bylo v Havlovi vždycky významné – zápas s pokoušením moci, kterému nelze uniknout.
V různých diskusích minulého týdne padala otázka, kde vidíte kolem sebe Havla dnes? Jenomže, kterého Havla chcete hledat? Havla disidenta, Havla prezidenta, režiséra? A kdo by unesl projekci Havla na sebe, svůj život a dílo, když ji nakonec, alespoň podle něktrých, neunesl ani Havel sám? Na nynější vyhlížení Havla našel odpověď už v devadesátých letech Václav Bělohradský, když varoval, že v Havlovi hledájí lidé nějakého hodného krále Miroslava, který zlé potrestá a dobré odmění, takže se v naší zemi bude dobře žít. Podobné naděje lidu vystihl i Jaromír Nohavica: Vy to pochopíte, vy totiž všechno víte, vy se poradíte vy to vyřešíte, vy mě zachráníte. Kdo vyhlíží toto, ten dalšího Havla najde jen těžko. Na druhou stranu, počet lidí ochotných volit Andreje Babiše stále roste, aniž by existoval program a přes Babišem otevřeně vyzdvihovaný autokratický styl řízení (neboť nechce vládnout, jen řídit). Babiš možná nenabízí krále Miroslava, ale krále manažera – něco jako byl Steve Jobs, který se neptal lidí, co potřebují a chtějí, on jim to prostě prodal. Není ale toto také to, proti čemu se snažil Havel bojovat? Nadvláda ekonomického myšlení? Jsem přesvědčený, že ano.
Havlovo pojetí moci dobře vystihují ti, kdož jej tradičně nazývají náčelníkem. To je myslím přesné a dobře to vystihuje velký vliv člověka, který byl za minulého režimu „bezmocným“. Charismatický vůdce svého kmene, nikým sice nevolen, ale každým následován a podporován. Blízko svému lidu, nevládne mocí a zastrašováním, ale autoritou a respektem. A když se tak ohlížím za minulým týdnem a všemi těmi spontánními davovými úkony, mají nádech loučení kmene s náčelníkem spíše než rozlučku s politikem. Nakonec, skromnost a až nepolitickou přátelskost vyzdvihují na něm i politické osobnosti, se kterými se setkal. Stejně tak náčelníci jiných kmenů, třeba Jeho svátost Dalajláma.
Ponechám na historicích, aby posoudili, zda byl náčelník Havel dobrým státníkem (podle listu The Guardian prý ano) a nejsem ani ten, kdo by měl soudit, jak Václav Havel obstál v tom, o čem psal – v pokoušení mocí. Kdo je ale v pokušení moci, to je český lid. Zklamán standardními demokratickými institucemi (parlament, strany, volby), hledá svojí cestu k nepolitické politice. Cestu, o které na začátku transformace mluvil Havel a kterou jako bychom minuli. Toto hledání může mít nesporná positiva, jako třeba iniciativu ProAlt, která se snaží dělat nestranickou politiku. Příliš snadno se ale může toto hledání spásné a čisté, rozuměj politikou a zejména stranictvím, nepošpiněné moci zvrtnout. Pamatujme, že náčelník Havel byl svou dobrotivostí a ochotou nechat se v moci kontrolovat mezi náčelníky spíše výjimkou, se kterou se příště setkat nemusíme. Pokud si toto ten samý lid, který minulý týden kladl svíčky po náměstích, neuvědomí v příštích volbách, naše země opět nepokvete.
Jak ale v jednom z rozhovorů vzpomněl velvyslanec Žantovský, Havel uvažoval o založení politické strany. O důvodech nemluvil, ale lze se domyslet, že Havel dobře chápal výjimečnost revoluční potřeby náčelníka a její pomíjivost. Nakonec, většina pohádek končí tím, že princ zaslouženě dostane princeznu a půl království, leč o tom, jak každodenně vládl pohádky nepíší. Nakonec místo své vlastní strany zvolil v posledních volbách podporu Straně zelených. Přes veškerou svou zkušenost s partajnickým politikařením tak, jak se s tímto jevem setkával jako nestranický prezident, se Havel nakonec ke stranické politice přiklonil.
Možná, že místo vyhlížení Havla kolem nás, bychom tedy mohli spíše hledat Havla v sobě. Jak obstát v pokoušení moci? Když ji lhostejně přenecháme ostatním, tak se snadno vymkne kontrole. Když vsadíme na dobrého náčelníka, nikde není záruka, že dobrým je a zůstane. Když budeme, až tedy bude opravdu zle, chodit do ulic, možná to nebude stačit. Možná, že je třeba vsadit na v ČR novou strategii – vstoupit do politických stran a vyčistit je odspodu. A to je (řekl bych zvláště v některých případech) spíše než výjimečné vyjití do ulic každodenní drobná práce. Ale i ta má v České republice svou tradici. Proč ji nespojit s Havlovskou tradicí boje s pokoušením moci? A uvědomit si, že toto setkávání není jen sváteční, ale každodenní.