Jsem si vědom toho, že reforma VŠ není zdaleka jen školné, ale pro přehlednost své otázky omezím na financování. Osobně za daleko závažnější považuji nejasně nastavené podmínky změn v systému akreditací, přesunutí pravomocí z akademických senátu na správní rady apod. Zkráceně, nemám nikde záruku, že reforma nepodpoří spíše inovátory typu plzeňského nebo soukromé školy jako VŠFS a jiné.
1. Co bude s veřejnými výdaji na VŠ?
Studie OECD, kterou reformátoři berou jako zásadní oporu, stejně tak průběžná zpráva OECD o změnách ve VŠ sektoru ČR, upozorňuje že v ukazateli veřejných investic do terciárního vzdělávání v poměru k HDP jsme 23. ze 31 sledovaných zemí. Země vyspělejší, i země s menším či efektivnějším sociálním státem, investují více. Je v zájmu těch, kteří jsou odhodláni platit školné, aby stejně tak bojovali za zvýšení veřejných výdajů do VŠ alespoň na průměr EU. Pokud tak neučiní, není nikde zárukou, že školné povede ke zmražení veřejných investic do VŠ. A ani reformátoři, ani OECD netvrdí, že školné může plně nahradit veřejné zdroje.
Situace v ČR je nese ještě specifika postkomunistické země, neboť VŠ sektor byl dlouhodobě podfinancován již před rokem 1989. Následná zásadní změna VŠ vedla k několikanásobnému navýšení počtu studentů, přičemž nedošlo k odpovídajícímu nárůstu financování. Je s podivem, že tento výkon je často hodnocen jako špatné zacházení s financemi. Připočteme-li k tomu skrytý dluh na technickém stavu budov, můžeme považovat za magii to, že v takto nastavených podmínkách ještě univerzity stojí. Pokud stát nezvýší financování, zmizí školné na umoření dluhů, které vznikly nezodpovědnou politikou předchozích vlád. Ani personál, ani studenti pak nepocítí s příchodem školného změnu k lepšímu. Dá se předpokládat, že studenti budou zklamaní a dá se také předpokládat, že vina bude shozena na univerzity, neboť stát – pokud k tomu nebude vázán zákonem – bude moci dát od celé záležitosti ruce pryč.
2. Jaký bude systém výběru a přerozdělování školného
Výše zmíněný projekt uvádí, že předloží a spočítá různé modely školného, a to včetně jejich rizik. Projekt také hovoří o založení Centra pro správu financování terciálního vzdělávání (CSFTV). Dle projektu začala tato příprava v listopadu roku 2008. Dodnes ale není přesně známo, co bude toto centrum dělat, kolik to bude stát založit a udržovat v chodu. Nevíme tedy, kolik z těch avizovaných dvaceti tisíc školného za rok skončí na nákladech spojených s jejich výběrem a redistribucí. Vedoucí týmu, prof. Matějů, se nechal slyšet, že náklady na zavedení školného odhaduje na pět miliard. To je deset rozpočtů FFUK Praha, která zajišťuje výuku pro více než osm tisíc studentů. Podělíme-li tuto částku ročním školným, zjistíme, že by mohlo zdarma studovat 250 000 studentů. Jsou to jistě jen kupecké počty, smutné ale je, že nikdo nenabídl jiné.
Dále není jasné, kolik z toho, co ze školného zůstane po odečtení nákladů, doputuje ke konkrétním pracovištím a zda budou tyto studentské peníze nějak vázány. Budoucí plátci školného by také měli vědět, že zatím o rozpočtu rozhodují studenti prostřednictvím akademických senátů, ovšem do budoucna tomu tak být nemá. Může se tedy stát, že plátce školného nebude znát žádná jasná pravidla toho, kam peníze dává a ani už nebude moci toto kontrolovat.
3. Jaká jsou rizika a jak je zabezpečeno unikání před placením školného
Zatím to vypadá, že vláda počítá s tzv. odloženým školným. To ale skýtá řadu nákladů (přinejmenším na kontrolu) a rizik; je to de facto další daň. A víme, jak je to v naší zemi s placením daní. Víme také, že velké firmy, často nadnárodní, umí chytrou optimalizací daně (pro ně pochopitelně náklady) legálně obcházet. Je tedy možné, že odložené školné budou platit zejména ti, kteří nebudou moci své příjmy snadno optimalizovat – tedy veřejní zaměstnanci. Není totiž zatím známo ani to, zda bude začátek splácení školného vázán na průměrnou mzdu, či na výši příjmu. Z uhýbání před daňovou progresí známe například trik, kdy mzda je udržovaná nízko a zbytek příjmu tvoří benefity (třeba podnikem zajišťované spoření).
Úvahy o školném zatím ani nereflektují ostatní reformy. Je jasné, že situace budoucích absolventů bude v pravém slova smyslu prekérnější než v minulosti. Náklady na zdravotní péči budou vyšší, nezaměstnanost také (neboť zvyšováním počtu VŠ vzdělané populace ztrácí diplom exkluzivitu), hypotéky a úvěry budou pro již zadlužené absolventy rovněž méně dostupné. V této situaci se prostě může stát, že i ten, kdo dosáhne hranice splácení školného, bude muset umořovat jiné dluhy. Jak toto systém ošetří? Každý kdo se v této nemilé situaci ocitne, ukrojí další dílek z onoho ročního dvacetitisícového školného.
***
Shrnuto tedy, víme, že o reformě terciárního vzdělávání mnoho nevíme, ale vědět bychom měli. Na tomto reformním kroku může veřejnost ukázat, že mandát k reformám není naivně podepsaný bianco šek. A že reformy neznamenají jakékoliv reformy za jakoukoliv cenu. Rozpočtově odpovědná vláda by měla svým občanům ukázat, že reformy dělá s rozvahou a dokáže předkládat účty. A rozpočtově odpovědný volič by toto měl vyžadovat, neboť tato reforma je také testem toho, co si k němu může vláda dovolit.