Ministr Dobeš dělá zastáncům školného medvědí službu. Prosazováním chaotických návrhů školného dosáhl toho, že ztratil podporu jeho dosavadních propagátorů a strůjců, jmenovitě prof. Matějů, doc. Münicha, ale ruce dává pryč i ta část akademické obce, která zpoplatnění studia dříve vítala. Ministr také jasně ukázal, že hlavním důvodem pro školné je neschopnost – nedokázal dorovnat veřejné zdroje financnování VŠ na průměr EU, ztrácí i miliardy z evropských fondů. V tuto chvíli to vypadá, že už mu nezbývá než obrátit se na finanční pomoc studentů vysokým školám. Vzkaz ministra je jasný – pro mne, pro tuto vládu, pro státní rozpočet není vzdělání prioritní investicí. Musí se stát prioritou pro domácnosti, kterým umožníme stát se konzumenty nových bankovních produktů. Jak ale ukazuje studie Andrew Gillena „A Tuition Bubble?“, právě tak se vytváří riziko podobné trablům s hypotékami. V USA absolventi přestávají být schopni peníze splácet, nejspíše to zase zaplatí stát.
Než ale popíši toto nové riziko, je třeba obhájit tezi o tom, že školné neřeší ani staré problémy, které jsou spíše než odborně definovány politickou ideologií (kde je důkaz, že veřejné univerzity špatně hospodaří?). Tak tedy, motivaci studentů měřenou délkou studia školné neřeší, aspoň tak tvrdí studie OECD. Kvalitnější studium školné také nepřináší – bylo by tomu tak na soukromých školách, a na druhou stranu, země jako Finsko či Švédsko, kde školné není, jistě netrpí špatnou kvalitou. Placení studia z kapes studentů také není v EU běžnou záležitostí. V Rakousku a některých zemích Německa bylo dokonce zrušeno. V Nizozemí, kde funguje už desítky let (1 200 – 2 200 euro za rok), tvoří jen pomyslnou třešničku na dortu a je doprovázeno štedrou grantovou politikou. Roční registrační poplatky placené ve Francii nepřesahují 350 euro a jsou opět doprovázeny na studenty orientovanou grantovou politikou. Osud školného ve Velké Británii, který počal v devadesátých letech, vede k masovým prostestům a neúměrnému skokovému navyšování – chceme toto u nás? Ostatně, experti z Cambridge, Oxfordu a jiných univerzit jej kritizují v publikaci In Defence of Public Higher Education, škoda, že o tomto nepromluví prof. Haňka. Školné obecně, jeho česká varianta obzvláště, není nijakou tradicí či nutností. Přinejmenším v Evropě.
Jinak je tomu v USA, kde už v sedmdesátých letech opouští Steve Jobs univerzitu, protože jeho rodiče na to nemají – tak to stojí v jeho nekrologu v New York Times. V této zemi lze tedy dobře ukázat plody dlouholetého zpoplatnění studia. Tím se zabývá v úvodu zmíněná studie. Základní teze je tato – vláda umožňovala studentům stále více se zadlužovat, což mimo jiné faktory vedlo univerzity ke zvyšování ceny vzdělání. Ta se ale nekryje s jeho ekonomickou hodnotou, resp. s výší příjmů absolventů. Vzniká tedy poměrně velký nesplacený dluh. Stejně jako všude jinde, kde školné bylo zvedeno, i zde se zvyšovalo, zatímco granty se snižovaly, stejně tak jako veřejné investice – proč by tomu v ČR mělo být jinak?
Stejně jako v případě „housing bubble“ bylo půjčování na školné z peněz bank podpořeno vládními garancemi. A není divu, že čím více vláda půjčky podporovala, tím více se zvyšovaly poplatky za studium. Navíc, jak připomíná studie, přesvědčíte-li lidi o tom, že co je zadarmo bývá nekvalitní, vede to k dojmu, že čím dražší tím lepší. Proto si žádná z univerzit nedovolí být levnou, tedy pod cenou, tedy nekvalitní – byl by to špatný signál o kvalitě. V ČR, kde doposud neexistuje žádný přehledný systém informací o kvalitě terciárního vzdělávání, to bude signál jediný. Z hlediska univerzit vedl tento kolotoč peněz k podnikavému přístupu, jak ve studii připomínají akademici – peníze ze školného šly na marketing. Tedy lepší koleje, sportoviště a sportovní programy, neboť to přitáhne studenty.
O tom, že školné na dluh přináší problémy v USA psal už v roce 2008 Paul Krugman (A Crisis of Faith, 15.2.2008, NYT):
„Troubles that began a little over a year ago in an obscure corner of the financial system, BBB-minus subprime-mortgage-backed securities, have spread to corporate bonds, auto loans, credit cards and now — the latest casualty — student loans.“
Dokladem toho je i propad hodnoty firem, které se na studentské půjčky orientují. Dodejme, že česká varianta školného toto riziko neřeší. Na druhou stranu, rozhodnutí nikoliv expertů, ale pracovní skupiny při K9 zavést splácení školného již při dvojnásobku minimální mzdy (a nikoliv při dosažení průměrného platu) ukazuje, že si spočítali to, co již víme: ani příjmy vysokoškoláků v ČR nejsou tak veliké.
Chybou ministra a velké části médií je to, že se soustředí na demagogické argumenty o tom, že Dobešem definovaná dělnická třída platí elitám vzdělání. Finanční přínos školného, zvláště v desetitisícové výši, je tak malý, že si klidně můžeme dovolit o tomto politickém, nikoliv technicko-ekonomickém, rozhodnutí debatovat vážně a déle. Pokud tomu přestane Josef Dobeš překážet, uvítám to, ale problém to stejně nevyřeší.
