Nechť mrtví pochovávají své mrtvé
Protože považuji “zelenou kauzu” za potřebný proud evropského myšlení a protože zelenou problematiku nelze depolitizovat, přál bych si, aby Strana zelených, jako část zeleného hnutí se zatím největší šanci zasednout v parlamentu v roce 2014, opravdu uspěla. Na rozdíl od Jakuba Patočky nepovažuji za smysluplné snažit se proniknout do ČSSD, a to i kdyby to jednou byla moderní levicová strana. Jednak je to v mých očích ochuzení o pluralitu politických subjektů ve volební aréně, ale hlavně nevěřím, že v agendě této strany jsou zelená témata mezi těmi s vyšší prioritou. Druhý Patočkův nápad, tedy nový politický subjekt, považuji za mrhání silami a zbytečné další drobení politické reprezentace zelené kauzy. Zbývá tedy vnitřní reflexe a reforma Strany zelených. Nejsem členem strany, mnohé tedy zřejmě vidět nemohu, přesto si ale dokáži představit Stranu zelených, kterou bych mohl v roce 2014 do PSP ČR volit.
V roce 2014 by se Strana zelených měla vypořádat s dvojím dědictvím, které si nese. To první souvisí s politickou situací obecně, to druhé je specifikem SZ: neměla by se nechat vlákat do pasti pravolevého spektra a měla by přestat být stranou ochránců přírody. Opuštění těchto linií otevře stranu novým a dalším problémům, a také novým voličům.
Pastí pravolevého spektra myslím neustálou snahu vykládat současné problémy z hlediska pravicových či levicových perspektiv. Takový pohled pak plodí otázky zda byl fašismus/nacismus pravicový či levicový, či zda naše vláda je nahnědlá apod. Festivalem tohoto myšlení byly protesty proti Romanu Jochovi, na kterých Josef Šlerka dobře ukázal nesmyslnost této rétoriky. Pravicová a levicová ideologie, ale také často odchylná politická praxe levičáků/pravičáků, to je slovník 19. a 20. století. Jestliže měl smysl v kapitalistických zemích, pochybuji o jeho smyslu v postkomuninstické krajině ČR. Ostatně, při důsledném poměření těchto ideologií s politickou praxí po roce 1989 nelze dojít k ničemu jinému, než že toto dělení nemá smysl.
Byl bych naivní a slepý, kdybych tvrdil, že stejně zastarala i agenda těchto pravolevých půtek, tak tomu není – jen je třeba ji přeložit do nového jazyka či zásaně redefinovat pojmy pravice a levice. O to se poměrně složitě pokouší třeba Jan Keller nebo V. Bělohradský v rovině teoretické. Věřím ale, že v rovině politické lze tento slovník opustit a definovat nový. Nový slovník může být definován otázkou “V čem je Mexický záliv lepší než Řecko?”, jak se v úvaze na Bělohradského poučení z voleb ptá Jakub Homolka. Řecko je dobrým příkladem staré války, kterou bojují pravolevé ideologie, Mexický záliv je problematikou, která není do tohoto jazyka v jeho stávající podobě rozumně přeložitelná.
Přál bych si, aby Strana zelených dokázala jasně říci – jestliže považujete Řecko za naléhavější problém než Mexický záliv, nejsme strana pro vás. Jestliže souhlasíte s tím, že hlavním politickým sporem je budování HDP a podpora spotřební společnosti, pak volte pravici či levici, nikoliv Zelené. Ti totiž vidí problémy jinde.
Můžete namítnout, že SZ tak ostentativně odrazuje část elektorátu. Já tvrdím, že místo SZ v české politické aréně není mezi velkými stranami, které řeší chod spotřební společnosti a distribuci nákladů s ním spojených, SZ by neměla usilovat o to mít odpovědi na všechny problémy. A tedy by neměla ani usilovat o všechny voliče – její cílová skupina a její podporovatelé se rekrutují z mladší generace, vysokoškoláků a lidí aktivních v neziskovém sektoru. Dostat hlas většiny této populace bude stačit na to, aby SZ mohla v PSP ČR plnit funkci “pojistky” a “iniciátora”.
Pojistkou myslím to, že jako malá strana s několika málo zastupiteli nikdy nebudou hybateli velkých věcí. Lidé SZ ale mohou na některé problémy včas upozornit, což někdy stačí k jejich smetení ze stolu, mohou však také svým hlasováním zproblematizovat hladký průchod různých “přílepků” apod. Nakonec, jako jediná parlamentní strana uspěli v novinářském korupčním testu a o vzetí úplatku za hladký průchod zákona o sázení ani neuvažovali. Jak volby ukázaly, pro většinu české společnosti to není důležitý fakt, leč pro výše popsané cílové skupiny SZ to důležité je a nemělo by to být zapomenuto.
Pokud se SZ vymaní z pravolevé pasti a začne vážně přemýšlet o nové agendě, může zástupce ostatních stran konfrontovat s novými problémy a tlačit je k tomu, aby formulovali svá stanoviska. To bude jistě pro mnohé nesnadné, neboť jimi léta používané fráze prostě nebudou fungovat. Možná se ale díky tomuto tlaku pokusí podívat dovnitř svých stran, zdali tam není skupina, kterou spíše než Řecko zajímá Mexický záliv. To by zelené kauze bezesporu pomohlo, není důvodu proč by SZ měla usilovat o monopol na tato témata.
Ať jdou a vyčistí studánku…
Za posledních dvacet let definovaly přístup pravice po česku k ekologii dva výroky. Byl to Milouš Jakeš na Červeném hrádku radil všem, kdo jsou znepokojeni stavem životního prostředí, ať neprotestují a jdou vyčistit studánku. S podobnou úrovni odbornosti a rétoriky vzkázal nedávno ministr Drobil národu: “Když to přeženu, mlok a květinka prostě nejsou nad člověkem, nad zájmy této společnosti, nad realitou, která v tomto státě je.” Je zbytečné se těmto výrokům vysmívat, SZ by jim měla spíše naslouchat.
Ten první upozorňuje na past hlubinné ekologie a individuální revolty. Změna životního stylu jedince, ani pokud by se povedla u početné skupiny, dnešní problémy neřeší. Je varováním té části zeleného hnutí, která se nechce pošpinit parlamentní politikou – která je z povahy věci kompromisní, nikoliv radikální. Druhý výrok dle mého správně upozorňuje na to, že ochrana životního prostředí nesmí být netečná ke společenským problémům a současné situaci: musí s nimi vést dialog a vyjednávat. Ne poučovat a kázat. Zelené hnutí se bez Zelených neobejde (naopak rovněž), a Zelení si nevystačí s ochranou přírody, musí svou agendu rozšířit.
Stůl k pohoštení prostřený…
Pokud se SZ podaří vyrovnat se s výše načrtnutými problémy, mohlo by českého voliče na pomyslném volebním stole čekat i něco jiného než tlačenka a kaviár, kterou nám každé volby nabízejí naši pravičáci a levičáci. Strana zelených má čtyři roky na to vymyslet vlastní recept, pokud jde o mne, rád bych v něm viděl následující ingredience:
- Důraz na udržitelnost jak ve vztazích k přírodě, tak mezi různými částmi společnosti.
- Spotřebitelskou svobodu, která prosazuje informovanost spotřebitele, upozorňuje na alternativy a podporuje šetrnost. Spotřebitel by měl mít možnost vědět co nejvíce o tom, co kupuje, jak se to vyrábí a co přesně podporuje koupí toho či onoho produktu.
- Volný přístup k informacím a vzdělání, tak jak se sluší na vzdělanostní společnost, kde role vzdělání není v podpoře průmyslu, ale rozvoji jedince a společnosti a která dokáže efektivně užívat elektronická média. Vzdělání a internet nejsou jen dalšími sluhy spotřební společnosti.
- Zatímco pravolové strany slibují společnosti zisk a růst HDP, Strana zelených by se měla zaměřit na podporu neziskového sektoru. Měla by prosazovat transparentní podmínky grantové politiky, spolupráce neziskového a veřejného/státního sektoru a to tím spíše, že v roce 2014 již bude končit podpora z části fondů EU.
Jsem si vědom nebezpečí každého vlastního receptu, je dobře ukázáno v pohádce pejskovi a kočičce, vím také, že moc kuchařů dokáže zkazit jídlo. Nicméně, je to dlouholetá zkušenost Strany zelených a zeleného hnutí v ČR, která mi – právě proto, že jsou v ní spory a zkušenost ve vládě -, dává naději, že v roce 2014 vedle tlačenky a kaviáru uvidíme něco šetrnějšího a zdravějšího.